pozor ! je to TA dobrovice, kdybyste použili nabízejícíse plurár majesticus, urazili byste místní k smrti. zavála mě tam povinnost STK, mám auto stama, a protože zásadně nečtu nic, co nebylo vydáno knižně, návody, postupy, ale ani červenozelené značky na espézetkách, uniklo mi, že bez STK jezdím už od března ! inu klikař. dobrovice je městečko /škola, fara v místě, šest výročních trhů/, kde čas potřebný k čekání strávíte tím, že navštívíte naprosto krásné muzeum cukrovarnictví a lihovarnictví, kde si osvěžíte kůglerovsko-zichovské vzpomínky na školní léta ve společnosti sličné průvodkyně, která umí odpovědět na všechno ! oběd v místní restauraci u radnice patří k těm, na které se nezapomíná, já slepičí polévka, domácí karbanátek, nový brambor, okurkový salát, krásný exkurs do let, kdy jsme byli šťastni, ale nevěděli jsme o tom. výhled z radniční věže po okolí stojí také za zaznamenání. ale tím výčet kvalit nekončí. když se sedne do auta a vyjede se do kopců, octnete se ve světě třešňových alejí a malých vísek a po dvaceti minutách dorazíte do obce košík, kde slovenská rodina v chalupě s kachlovou pecí /!/ prodává pravé oštěpky ! kdo je schopen vybavit si tu senzační chuť, dá mi za pravdu, že jsem pojedl jeden z nejlepších sýrů všech dob. STK mám, dva oštěpky v lednici, dvě homole cukru na kredenci, chuť karbanátku na jazyku a krásný zadek slečny průvodkyně před očima. nejen fotbalem živ je člověk.

Konečně jsem se dočkal, vítr se utišil, nevím, proč se ho ti srabi balonáři tak báli, a tak jsme mohli po několikadenních odkladech v 19:05 na prvního máje vzlétnout. Předtím jsme ovšem museli balon vybalit, srovnat, nafouknout, nezapomenout připoutat koš, zalátat otvory a napotřetí se to povedlo!
Let sestával ze dvou částí. Ta první, to byla pohoda, klídek, skoro až nuda. Letělo to tak pomalu, že bylo vidět pořád to samý - pískový důl ve Střelči. Už to vypadalo, že přistaneme někde u Rovenska p.T. Pak najednou začalo foukat z prava, pilot očividně znervózněl a začaly se dít věci. Krásně svižně jsme přeletěli nad Troskami, potom jsme začali klesat a okolo Semína jsme krátce po sobě tak tak přežili dva pokusy o přistání. Byla to vždycky rána, jako když dopadneš ze třetího patra a ještě na hranu koše, takže jme se všichni sesypali do jednoho rohu. Než jsme se vyhrabali na nohy, už hučely hořáky na plný pecky, protáhli jsme se korunami stromů, druhý pokus dopadl stejně, potom jsme přeletěli nad podsemínským rybníkem hluboko v údolí a šli jsme na třetí přistání! To už se docela povedlo, začátek stejný jako u předchozích až na to, že asi po třech poskocích si koš lehl na bok a splaskávající balon nás táhl asi padesát metrů po louce do svahu. Pak bylo najednou ticho, klid, jen chladnoucí hořáky popraskávaly. Tak jsme se pomalu rozpletli, každý si nechal svoje ruce a nohy, zbalili jsme balon, nechali se pasovat na hrabata výšek, připili šampaňským a jeli domů.
Paráda, mohu každému doporučit.

v neděli přivedla na kopec máňa svého nového hocha na oběd. podrobil jsem ho několika testům, jí pěkně, na talíři nenechal ani drobek a umí chválit, nesnáší ODS, fandí slovanu a je slávista. až potud udělal přijímačky na jedničku. rozhodl jsem se to s ním zapít, dali jsme si po kalíšku slivovice, pak do druhé nohy, znáte to. sedmičku jsme vyžahli a mladí šli po svých. já zcepeněl u telky a probudil se v sedm s příšernou kocovinou a s ještě příšernější žízní. ty vado, oni ale mezitím vypnuli vodu ! a je tu zákon schválnosti. v konvici na čaj ani kapka, v lednici žádné mléko, v ošatce se po pomerančích slehla zem. u sousedů ani noha. šel jsem si utrhnout rampouch, ale ani ty tam nebyly. vypil jsem lák z okurek, žízeň se zdvojnásobila. nakonec spásná myšlenka ! v konvičce na zalévání kytek mám vždycky vodu, aby pěkně odstála. Vdechl jsem ji do poslední kapky, nic lepšího jsem v životě nepil ! takhle muselo být vojákům u tobruku. už se těším na páteční pivo !!!!!

hezky jsi to, dědku, napsal za nás všechny stejně postižené ! a přitom stačilo tak málo - jiřího maringotka a ladysova svářečka v ní - ....abys tu šrajtofli zapomněl někde úplně jinde !

Mrazivý lednový podvečer, na mobilní telefon přichází SMS: "Jedu v šest, přijedeš?". Letmý pohled na teploměr za oknem: " 8 pod nulou, to jde, stačí lehká bunda, vždyť ani nebudu vystupovat z auta".
Jdu ke garáži, levá část dřevěných vrat při otvírání skřípe po zmrzlé zemi a ejhle, vypadává z pantů. Jako každou zimu, na jaře musím opravit, už asi po 10té. Bezprizorní půlku vrat opírám o stěnu garáže a vyjíždím. U harcovské školy již čeká vlastní žena, nastupuje a jedeme zpět. Vypínám motor, nasazuji kulicha a rukavice, ještě musím nasadit tu půlku vrat, vzít doklady a zamknout auto. Ale k tomu již nedojde, doklady, mimo rodného a oddacího listu, nejsou. Myšlenky pádí zpět ..., padající půlka vrat, pravá ruka chytá dřevo, levá pokládá tašku s doklady na střechu VW !!! Srdce v krku, úprk domů pro baterku, křik na ženu, je to v prdeli, dolů z kopce, nikde nic, to je divné. Zpátky do kopce, tep 180, do auta a pomalu zpět ke škole. Ještě, že je mráz a všichni jsou v hospodě nebo doma. Planá útěcha, nikde nikdo, ale na cestě také nic, jenom anertní posyp a jiskřící sníh. U školy je dost světla, ale přesto, když už jsem si ji vzal, používám i baterku, která, jako já, nic nenachází. Jdu zpět k autu, tep již pravidelný, ale přichází bolest v břiše a temné myšlenky na věci příští. Co je to za stěračem zadního skla? Je tam, hnědá, krásná, kožená taška s doklady, které potřebuji k životu.
Jak ještě dlouho?

barde piš, dávám ti jedničku s hvězdičkou, kam se sere kriminálka NY

nerad ruším úchvatnou debatu o fotkách Stázi,
také VW nevhodně přechýlené na VV dnes,
co by Ježek asi řek´ piána klapkami,
nejhorší je jasně ODS
a dosahuje už metastázy,
viz odkaz na kundokrata,
jenž, stranickými šlapkami
radnici / a nejen ji, propána/
ojebal natotata.

nerad ruším úchvatnou debatu o fotkách Stázi,
také VW nevhodně přechýlené na VV dnes,
co by Ježek asi řek´ piána
klapkami,
nejhorší je jasně ODS
a dosahuje už metastázy,
viz odkaz na kundokrata,
jenž, stranickými šlapkami
radnici / a nejen ji, propána/
ojebal natotata.

Co napsal Lotus tomu nerozumím a starý Alz byl asi ožralý, protože tomu už vůbec nerozumím!

nebudu psát o hudbě, nebudu psát o nástupech, nebudu psát o šerpování, budu psát o holkách. bylo jich nepočítaně, některé jejich pošetilé a nezdravě ambiciózní maminky nahastrošily tak, že zlikvidovaly jejich dívčí půvaby, některé to dokázyly samy, byly i také, které by nezachránilo nic, ty zbývající byly půvabné svým mládím a těmi dary od pánaboha. s přibývajícími promilemi je opouštělo slušné vychování, dlouhatánské boční rozparky a hambaté výstřihy, které jindy působí rafinovaně, se staly výkladními skříněmi. můj slábnoucí zrak, zakalený bavoráky, broskvovými vodkami a pivem, se popásal na té kráse, ruce by chtěly, ale ještě pořád vítězí zdravý rozum. kulínský, drž mi tam místo !

takhle nás kdysi lákali na pořád ty samé kokotiny v televizi, při nichž se herci i neherci v hledišti povinně prohýbali smíchy. prču lze užít i jinak a jinde. tak třeba v paříži je sice husto, páč užít si v ulicích chce asi milion dalších bláznů, ale stojí to za to. kdo oželí památky, do kterých se stejně nedá přes ty kurvy šikmooký dostat, může si krmit oči i břich na tržnicích , u stánků nebo přímo v obchodech. na mostech jsou areály, kde v obřích pánvích rozmíchávají dva chlapi pádlem brambory poslepované rozpuštěnými sýry, kde na roštech pečou ty jejich krvavé a hóóódně pikantní klobásky, kde jsou na špízech napíchané kusy voňavého masa , kde to voní svařákem a kde se to tak pěkně druží. metro jezdí zadarmo, turnikety by ty návaly nezvládly, ale jeden se přesune do míst, kde to je řidší, ale neméně veselé. a vlastní silvestrovská veselice je nejveselejší na place trocadéro nad eiffelkou, nebe je plné modrých helikoptérek na padáčcích, věž svítí a špunty bouchají a můžeš si políbit holku, kterou chceš, pokud se ti líbí. tož všem - " ať nám to padá !"

Nevím, kdy jsem dostal ten nešťastný nápad udělat něco na Nový rok pro své tělo a vydat se na nejvyšší horu v okolí Liberce. Počasí úžasné, nemrzlo, ale mrholilo, takže za chvíli jsem byl hodně provlhlý. Naneštěstí podobný nápad mělo dalších několik tisíc lidí. Tlačili jsme na turistické cestě, šlo se po modré, lidé, ženy i zvířata. Cestou jsem míjel vyčerpané jedince, kteří chtěli vystoupat velehoru bez kyslíkového přístroje. Ještě teď slyším jejich sípavý dech. Rozhlédnout jsem se mohl, ale bylo to zbytečné, neboť mlha snížila viditelnost asi na 100 m. Konečně nahoře. Žízeň, ale ouha! Pivo teklo jen z jediné pípy a fronta byla asi do 6. ledna, kdy by na mě přišla řada. Potkal jsem cyklistického parťáka Michala, sešli, přesněji řečeno sklouzli jsme zpátky ke konečné tramvaje, kde jsem konečně mohli uhasit žízeň. Huráakce, mraky lidí, všechno jak za socialismu, kdy se pořádaly tak oblíbené pochody, zkusil jsem a říkám: „never more“! Ještě teď blahořečím ty, kteří si pospali po Silvestru a neničili svou tělesnou schránku.

Těsně před Štědrým dnem jsem šel do Isparu pro pár věcí, které jsem zapomněl koupit. Jak si to šinu předsíní k turniketům, najednou přede mnou stojí stoleček s nějakými voňavkami a jinými puchy, krásná dívka a její kolegyně, zákonitě ne tak půvabná, ale zřejmě odvážnější mi jde dokonce v ústrety.
Podává mi ruku: „Dobrý den, dovolte, abych se vám představila. Já jsem Radka.“
„Proboha! O co jde?“
„My uvádíme na trh nový produkt…“ Pozor, musím ji přerušit.
„Promiňte, mě to nezajímá!“
Jako by neslyšela, nebo slyšet nechtěla, singrovka jede dál: „A seznámit vás s ním.“
„Vždyť vám říkám, že nemám zájem, nehledě k tomu, že jsou zde stovky lidí, kterým ho můžete představit, ukázat a tak podobně!“
Takhle vypadá koncentrovaná smůla: „ Já mám za úkol zjistit váš názor, co vy si myslíte!“
„Podívejte se, vy mě otravujete, zdržujete. Takže jestli chcete vědět, co si myslím, tak abyste už šla do prdele!“
Konečně zmlkla. Zato ta krasavice vedle se rozchechtala, zalomila se v pase, převrhla stoleček a seznámila tak čumily s rýmy i bez rýmy s novým produktem.


Asi hodinku poté jsem se zašel uklidnit na pívo do Siesty, do té vilky na Tržním, kde dole je pár stolů. Všechno probíhalo normálně. Bavil jsem se s cizími lidmi, kteří se měnili, tedy nikoli stylem Jackyl/Hyde, ale jedni odcházeli, jiní přicházeli, někteří několikrát. Já kromě záchoda nikam neodcházel, seděl, pil pivo, až okolo osmé jsem šikmo za zády uslyšel jakési šeptání ve smyslu –to snad, říct, dělá schválně, ještě neviděl - až ku mně přistoupil jakýsi geront s futrálem, ale menším, než bude zanedlouho potřebovat, a bezzubými ústy mě sděloval cosi, a dokonce i tím futrálem do mne rýpal. Záležitost ukončila patronka se zadnicí jako má HP po dvoudenní dietě, jež mne jednou rukou uchopila (v druhé držela mé pivo) a přenesla na druhý konec místnosti. Během letu mi stačila sdělit, že vždy ve čtvrtek, tedy dnes, přicházejí hrát muzikanti (to jsem pocítil trochu turbulence), a ten bezzubka musí ausgerechnet sedět na svém místě – tedy tam, kde jsem poklidně seděl já než odstartoval Halinair. A opravdu, umělec již vytáhl z pouzdra jakýsi počítač-syntetizátor, který hrál cokoli a mechanik Karel preludoval na malou klávesnici. Ne dosti na tom, dokonce se pokoušel o zpěv. Naštěstí se ho jali doprovázet dva trumpetisti a vřískot jejich nástrojů syčáka překryl. Nakonec se bohužel k těm třem přidal čtvrtý hráč, jenž jako rumba-kouli používal větší plastovou lékovku, odhadem na 200 pilulek. Měl jsem problém vstát, ale překonal jsem se a doklopýtal k tomu třasákovi, vyrval mu nástroj z ruky a snažil se zřetelně vyslovovat.
„Doufám, že ty léky vyrovnávají nejenom rytmus srdeční, ale i hudební. Doporučuji, abyste si vzal ihned plnou hrst. Vždyť vy jste úplně mimo!“
Možná to byl cizinec, zřejmě Francouz, protože vedle klepání a chrastění vydával ústy zvuky ví,ví. To je francouzsky, né? Prostě nerozuměl mi určitě. Jinak si to z jeho reakce nedovedu vysvětlit: „Ví,ví, víte, mně je už osmdesátdva let.“
Mávnul jsem rukou: „No jo, no, tak…tak si klepejte!“ A dodal smířlivě: „Ale v tomhle věku pozor na bačkory!“
A co na to Monsieur Arytmic: „Já nosím trepky!“

Vzdálil jsem se urychleně, snad jsem i platil.
Když jsem pak už klidný uléhal do postele, uvědomil jsem si, že jsem ten nákup z Isparu nechal na okně v Siestě. Málem mě kleplo!

celou neděli jsem sledoval vzpomínkový pořad na čtyřiadvacítce, střídali se přátelé z disentu, politici, herci, ale i obyčejní lidé a těžko s něčím nesouhlasit. ale jak je možné, že ani jednou nezaznělo to, že tu kůži na trh přinesl i v sedmašedesátém. bylo to on, vaculík, kohout, kundera a další, kdo na sjezdu spisovatelů vystoupili s naprosto kacířským projevem a nastartovali "pražské jaro". tak to aspoň já přeposílám do světa s vírou, že si to vybavíme my všichni, už nám přece bylo tolik, že jsme si to poprvé v životě užívali.

Krásné jaro 1968, skoro jsme ve 3.E zapomněli jít k maturitě, proto asi nejsme v almanachu. To vše díky lidem jako byl Václav Havel, lidem, kteří toužili po svobodě a demokracii a s totalitou se nebáli v mladém i pokročilém věku bojovat:" Štve mě propast mezi politikou a veřejností. Neschopnost chytat šejdíře a mafiány, kteří uprostřed domovní prohlídky odcházejí do Afriky. Neúcta ke krajině a vůbec k půdě. Impotentní architektura. Velká chuť dobývat zem a budovat nepotřebné elektrárny. Pražské mostecké věže obalené po léta reklamou. Blábolení vůdce pražské ODS. Nadvláda bulvárních médií." ( MF Dnes, 18.12.2010). Když pominu slzy v očích, tak to datum vhání děs a hrůzu do duší všech normálních spoluobčanů Václava Havla. Co bude dál ?

vaculík, kohout, kundera byli v ksč, v 68 bylo vše jinak, havla s níma neházej do stejnýho pytle, to je jiná liga

Milan Kundera patřil k prominentům oficiální literatury v éře stalinismu a je příslušníkem generace, která vstoupila do literárního života brzy po uchopení moci komunisty.
V roce 1950 Ludvík Vaculík absolvoval na Vysoké škole politické a sociální. V letech 1945 až 1968 byl členem KSČ.
Pavel Kohout jeden z představitelů budovatelské poezie, prošel osobnostním vývojem od počáteční bezvýhradné podpory stalinismu, přes postupné vystřízlivění až po účast na Pražském jaru.
Jednou mně musíte vysvětlit, proč nemáte rádi Jarka Nohavicu

i já sledoval tryznu ze staromáku, bylo to hodně emotivní, už jsem si myslel, že nejsem pohnutí schopen, ale mýlil jsem se. hrozné pocity. za tři hodiny, když už jsem měl dojem, že jsem odezněl, přišly další emoce, tentokrát to byla tryzna za slávii. pěkně zabojovali za trenéra, za svou kariéru a za jméno slávie. ale tady by bylo škoda slz, byla by to degradace té sovětské hrůzy, ano sovětské, to letadlo bylo vyrobeno ještě v cccp !

Skvělý, 10 vyhraných gamů (z toho 5 zásluhou malýho Ládi), občerstvení ze zeleniny R-Zavřel bez chyby.
Ať žije Ken cup 2012.

Díval jsem se teď chvíli na tryznu za hokejovou Jaroslavu. A zaujala mne jedna věc. Nikoli u šajbu-šajbů svazu, klubu, hrablařů. Ale u normálních fanoušků hokeje a pohřbů. Všichni, mladí, staří, v hale, před halou, za halou měli na sobě něco černého. Celý oblek či šaty, nebo jen kabát, kalhoty, bundu, košili. Proboha, ti lidé mají ty smuteční hadry pohotově doma. Mají nezpochybnitelné regresivní myšlení, jsou smrtí posedlí. A jestli jim, kromě vodky, rozšiřuje širokou ruskou duši takovéhle panychidální predstavlénije, tak potěš je i nás pánbů, třebas pravoslavnej.