Výborné postřehy, mám taky jeden: Když ti tři zbývající členové naší štafety viděli, že závod je po prvním úseku ztracen (důvody jsou v tuto chvíli nepodstatné, holt jel jakžtakž, je to sport), běželi své úseky tak, aby následně mohli prohlásit: Bauer: předjet někoho, nemožné, Magál: nebýt to doma, tak jsem vzdal, Koukal: štafeta je živý organismus, byla to tragédie! Myslím, že takovéto solidarity by ta rudá jakešovská parta nebyla schopna.
O té Ottové jsem psal několikrát ve věci nevysílání fotbalu jako o nenažrané černé svini prolhané, nyní se uchrochtal jako zbabělec nezměřitelného kalibru.

když už tu ten šampionát máme a když už se nám nedaří, je nutné dávat pozitivní nálepku i tam, kde se jinak skřípe zuby. tak vann /skokanka usa/ skočila na středním můstku víc než janda ! pak jsem taky viděl jak se jakš proměnil v jakeše a jako sloup v plotě stál tam, kde ostatní štafeťáci běželi nebo aspoň šli.taky jsem viděl jak kateřina s.k.neumann byla k nerozeznání od té báby trumpové. a taky jsem viděl jak ta kurva otta černýová zasahl do řad komentátorů, kdy už , proboha, někdo vyrazí ji?

Nejen na jedno, ale dvě, tři, čtyři aneb cokolik chcete! Po zimní přestávce by se nemělo vůbec hrát. Člověk si zvykne sledováním Premier League, potažmo italské a španělské ligy na fotbal a pak na našich „trávnících“ vidí pět, šest, sedm, osm.
Navíc nyní jsem zasažen chřipkou a učiněn nesvéprávným, ale i v horečce poznám, že fotbalista v Anglii má stejně jako český zoufalec jen dvě nohy, jen jednu, a možná hůře naondulovanou hlavu, snad i větší břicho a nevímcoještě, ale snaha a znalost řemesla je tak neměřitelně vyšší.
My se musíme, kurva nesmíme, spokojit s kreaturou (Sparta je nejodpornější mužstvo na světě), zaplacenými rozhodčími, kteří nám lžou do očí a novými nefungujícími zákony před násilnostmi. Ten chlapec, dvakrát graduovaný, soudruh ministr vnitra Langer má prostě smůlu. Na co sáhl, vlasně jen pomyslil, všechno zkazil. Nu, hlavně aby si neztratil databázi svých úhlavních přátel!

Jest záhodno končiti pozitivně, pročež ke gratulaci k Laudově dožité padesátce připojuji poděkování Arturo Merzariovi a Haraldu Ertlovi. Od té nehody = Laudova znovuzrození v roce 1976 si pamatuju, že nejenom byli ve správný čas na správném místě, ale měli odvahu vyrvat jakoby opařeným pořadatelům z rukou minimaxy a jít vstříc reálným opařeninám!

Těžko jsem se ráno budil
V hubě po chlastu samej hnus
Už už mě pozvedla obloha modrá
A teď najednou tohle smutný blues
Zatím co kamarád kozáčka skáče
Já myslím na funus

Po slovech zdárně nakladených,
čti Kainarovo blues,
se těžko píše,
pane,
chápejte!

Koukám, že s tím nehne ani Kainarovo blues ....

Prosím vás pane, kdy ten vlak jezdí? Já totiž nesmím stát tváří ke zdi. Nemohu, nesmím, pane, chápete ... Jsou různý divný věci na světě.

Promiňte pane, něco jste říkal? Mám starý oči, žárovka bliká, tady i venku, všude samá noc, žárovka bliká, o pomoc, žárovka bliká pane o pomoc.

Telegraf jako tehdá klepe, potom ji vedli do vozu,
šla jako dítě, ale slepé, v kouři a tmách lomozu.

Telefón jako tehdá zvoní, možná to, pane, chápete,
desátej rok si chodím pro ni, to jsou ty smutný věci na světě. Děkuju pane, nepřijel nikdo, já jsem to taky nečekal.

Vy jste moc hodnej, vy to chápete, ale jsou divný věci na světě. Něco vám povím, co nikdo neví, něco vám pane prozradím, něco vám povím docela tiše: Ona mi píše pane, ona mi píše, něco vám prozradím, ona mi píše, ona mi píše ...

Už teď se těším na druhý díl a hlavně se nemůžu dočkat informace - "Kdo se poblil druhý ?"

psal se rok 1968, svvš a její nejlepší žáci vyrazili do sovětského svazu. omáčku o krásách kijeva vynechám, to podstatné se stalo na pokoji č. 306 v hotelu arkadia. sešlo se nás šest. kromě mě za pány láďa drozda a jiří tichý, děvčata světlana kubátová, růžena vrbová a míla lásková. pilo se igrístoje, koňak a teplé pivo. první , kdo se poblil, jsem byl já. odvlekli mě do koupelny, svlíkli do naha nechali být. ve sprše stála nahatá světlana a já měl její pindu dvacet centimetrů před obličejem, seděl jsem. poprosila, jestli bych jí neumyl záda, potom i předek, docela jsem za tu chvíli dospěl. odešla , já zústal sedět pod sprchou zcela vysílen. další, kdo vstoupil, byla růžena. aby se nezmáchala při mém ošetřování, slékla se taky donaha a já měl před očima další pěkný exemplář. takhle nás tam vychmátla weinerová a mejdan rozehnala. v noci se děly věci !! ale to je na další vyprávění. ráno jsem se probudil, kouknu dolů a pode mnou leží další kočka, odkopaná a s vyhrnutou košilkou až ke krku. v těch pár hodinách jsem viděl už třetí kousek!!! a prototože ilona staňková, která mě hlídala, abych se neudusil zvratky, ležela zády ke mně, vím proč se pinda kreslí tak, jak se kreslí

Strejdovskou směšnou stovku,
naivní,
neplatí nikdo,
on nezná se k ní!

Výhru však,
dost legrační,
poveze kdo,
jaký, který, k ní?

Níže návrhy dalších kategorií, které byly, zřejmě oprávněně, zamítnuty strejcovskou komisí.


Kategorie: Zvíře roku
Nominace: Toro Rosso, Red Bull, Jarda Šnek
Vítěz: Jarda Šnek


Kategorie: Nejukecanější individuum
Nominace: Václav Klaus, Pína, Žvanivý slimejš
Vítěz: Pína


Kategorie: Simulant roku
Nominace: C.Ronaldo, T.Cikrt, L.Doležal
Vítěz: Láďa Doležal


Strejdovské tsunami spláchlo bohužel i jednu z nejočekávanějších:

Kategorie: Počtář roku
Nominace: profesor Bacmaňák, ministr Kalousek, hoteliér Ďuričko
Vítěz: Ťava

Posledně nominovaný si nakonec spravil chuť vítězstvím v kategorii Střelec roku,
v nabité! konkurenci Davida Kosteleckého a Kateřiny Emmons!

A nejlepší nakonec:
http://www.lidovky.cz/bilance-2008-tahle-krize-neni-pro-stary-dsc-/ln_nazory.asp?c=A081230_100309_ln-sport-nazory_glu

http://www.lidovky.cz/bilance-2008-tahle-krize-neni-pro-stary-dsc-/ln_nazory.asp?c=A081230_100309_ln-sport-nazory_glu

Nová hvězda, Ladisu, už vyšla. Pod dozorem profesorky asi nebožky Bašíkové se náš autor plně vnořil mezi vyvolené. Přeji mu více čtenářů také jinde než na naší webové stránce, to už stojí za vytisknutí, a nám ostatním, hodně dalších příspěvků od Lotuse /ne/ i dobrotivého a jiných přispívatelů. PF 2009.

Tak zírám, ře roste nová hvězda fantasy literatury – staří borci jako Tolkien, Pratchet, Howard, Sapkovski, či Rowlingová už se třesou o čtenáře. Už se nemůžu dočkat, kdy začne vycházet na pokračování nějaký nový román. Jen jednu drobnou chybičku bych připomenul – v současné době se žádné literární dílo, a tím spíš SF, neobejde bez sexu - no a nám, vděčným objektům, by nic nepřipadlo více fantastické.

Blahopřeji k výběru hrdiny. O lepším se mi ani nezdálo!
Ad P.S. Mě to kupodivu taky napadlo. Ale. Prostě nedokážu jako první vložit druhé myšlénky. Někdy pak takové fair play vypadá trochu neuspořádaně.

Já děkuji. Doufám, až se zase zjeví ta koza nebeská, že budu dostatečně schopen odlehčit obsah a při výběru osob neprohřeším. S Boží pomocí.
„Ty bys o tom něco mohl vědět, že Munzare, totiž Anděli!........Rajzi, čemu se směješ?“

Knihu, myšleno KNIHU, jsem naposledy četl, hmm to už je hodně dlouho. Zaplať bůh, že bylo pár dnů volna a vlastně jen díky tomu jsem si Divouse mohl vychutnat celého. Mám takový zvyk, aby mě to prostě bavilo, musím se ztotožnit s jedním z hrdinů, vše pak vidím v dalším rozměru, ….. pár jich pro příklad vyberu: D’Artagnan, Sultán, Kvakin, doktor Watson, Tyrl, Řehoř Samsa, … no a v Divousovi jsem se jednoznačně proměnil do pana Beránka. Asi sem ale blbej, nepochopil jsem, proč pan Beránek měl mít košík a ještě k tomu byl uvázanej k vodítku.
P.S. – /technická/ - příště až budeš vkládat rozměrnější dílo, začni poslední kapitolou, pak přidej předposlední a nakonec vlož začátek, výsledný efekt oceníš i ty!

přímo JI slyším: "rajzii, to jsi velmi zlehčil dílo svého jmenovce, že bahníku? zapadlí vlastenci patří do zlatého fondu naší literatury! že kubátová? to, že dnešní rychlovlaky jsou stejně rychlé jako tehdejší konězpřežka je vtipné, že šulci? ale obrna tenkrát ještě nebyla vynalezena, že jarolíme? že jsi svého spolužáka vajce obsadil do jedné z rolí je chvályhodné, ale na zapadlého vlastence mi spíš sedí hušek, že hušku? ale největšího prohřešku ses dopustil tím, že tvůj rozbor je delší nežli dílo samo, že čeřovský? je to opět nedostatečné a bude z toho dostatečná na konci roku!"
a přímo slyším TEBE: " pusťe mě na tu svini!"

Rozhlížím se, spíš tupě koukám než hledám a jsem fakt potěšen, když zanedlouho slyším od arboreta Dědka: „Košík nalezen.“
„Výborně!“
Jdeme. Cesta probíhá dle očekávání. Ruce do kapes, takže Divous poštípává jen po nohách a ti s dlouhými kalhotami, tedy všichni kromě mě, neutrpí žádné šrámy.
Já si stupidně myslel, že do třicetistupňového vedra jsou kraťasy docela vhodné, ale flek, re tuty, boty, kalhoty, všechno přebije Divous.
Letmé skusy, pokusy ani nepočítám. Jen jednou si vezme moji nohu do tlamy, a já zřetelně cítím horký dech na svém lýtku. Má oči v sloup, jak mi odezírá ze rtů bázlivou prosbu: „ Pane beránku, teď nekousej ani netrhej, jinak ze mě uděláš mrzáka nadosmrti!“
Zaplaťpánbu jsou chvíle, kdy pes chápe lépe než člověk. Jemně mě olízl a odběhl.


A tak jsme poměrně nezraněni, fyzicky, dorazili do hospody.
Máme zpoždění, na oběd ani pomyšlení. Karbaníci mají s místními rybáři rozehraného ferbla a to musíme pochopit, by nebylo fér nyní odejít, ostatně mají v banku taky svoje prachy.
Až bude bank rozebrán, zavolá Míla ženě, dceři, pravnukovi, prabábě, prostě nějakému příbuznému, aby pro ně autem přijel a odvezl do Liberce. Takže ve voze budou čtyři, pokud řidič bude sám. Když na tu padesátikilometrovou štreku pojede se střídačem, tak pět, a to už by si Pan beránek vůbec nesedl. Takže se o pejska musím starat dál.

Vlastně, teď už to bude hračka. Vodítko mám já, košík Dědek.
„Péťo, prosím, podej mi ten Divousův košík!“
„Já ho nemám!“
„Cože, to ne, hele, vzpamatuj se, vždyť jsi říkal, že ho máš!“
„Já jsem sice hlásil, že jsem ho našel, ale…“
Takhle se může zeptat jen hovado a já: „Ty chceš říct, žes ho nesebral. Proč?“
„Já mám tak těžkej batoh, že jsem se bál, aby mne při shýbání neskolil a nepřibil hlavou k zemi,“ omlouvá se a tváří se provinile.
Na mě to nepůsobí, vztekám se: „Ty vole, co v něm máš, co jsi moh´ najít, natrhat? Žádný plody nerostou! Kurva, je duben!“

Pomoc na sebe nenechává dlouho čekat. Boba si oblíbil a celou noc při ferblu mu kibicoval pudl hostinského a zřejmě se proštěkl, že a kde má košík. Je sice menší, ten košík, a proto ho Bobo podává Ladisovi, který je nejen mlčenlivý, ale i velešikovný, takže ho několika kultivovanými tahy rozšiřuje na velikost Divousovy mordy a švýcarským nožem přidělává jednu, radši dvě dírky do řemínku. Načež Obrna nasazuje upravený košíček Panu beránkovi a já následně přidávám vodítko, za vzteklého pejskova ňafání. Ale co je nám do cizího pudla, že.

Na Nádraží jsme dorazili včas, do zrychleného vlaku nastoupili spořádaně, ostatně i v kupé byli hodní jako beránci a když jsme po čtyřech hodinách vystoupili v Liberci, vítal tam Obrna Pana beránka slovy: „No, že jdeš. Vždyť já tě pejsku ani neužil. Furt někde lítáš!“

Nedlouho po návratu do Liberce byl Dědek hospitalizován s podezřením na otravu botulotoxinem, způsobenou nadměrnou zátěží zádových partií.


P.S.
Že se vám ten praštěný příběh nezdál? Ale mně jo!

Když jsem se potřetí přesvědčil, že mám vodítko skutečně přehozené přes ramena, a mohu tedy směle vykročit, jsem zatlačen do koupelny sinalým Pínou: „Bacha, du blejt,“ kapou mu z pusy zatím jenom slova.
Vidím ho, jak včera si každému z nás nejednou pochvaloval: „Důležitý je, že k tomu chlastu pořád něco jíme. Bez toho jídla bysme se zblili jako psi!“
„To jsou paradoxy,“ rýmuju si pro sebe. V kuchyni hodím bágl na sebe a šinu se do předsíně.
Zprava se zjevuje již růžolící Pína, ale nějak se kymácí.
„Proč kulháš?“ ptá se kdosi.
„Ále, když jsem letěl k jedný tý míse tvořit, tak jsem šlápnul na nějaký boty a zlomil jsem si snad kotník. Ještě jsem je vzteky nakop-byly ňáký malý, asi Doležala…“
„Já jsem obut a připraven,“ hlásí odněkud zezadu Láďa.
Napadá mne, že je to dnes první dobrá zpráva, protože vzbuzený a připravený Láďa se jen tak nevidí. Natož obutý.
„…nebo…,“ pokračuje Pína.
Plesk, plesk po mramoru.

Zvuk ten je přehlušen nelidským rykem zvonu, visícím na zápraží, kterým Ladis jak epileptik třepe a svolává tak hosty k odchodu. Můžete mi věřit, že každý se dostaví co nejrychleji, aby pobyt byl ukončen, dům opuštěn a zvon zastaven.
Ladis tvrdí, že je to zvon Titanicu, což dokládá plastickým nápisem na jeho vnějším obvodu White Star Line – Titanic – Southampton – 1912. Nad projevenou nedůvěrou, že všechny ostatní zvony mají na konci reliéfu Belfast – 1911, tedy město a rok spuštění, mává rukou a nadšeně vysvětluje, že tvůrci Titanicu mysleli na všechno, (to se člověk neubrání úsměvu), a tak když zjistili, že není na palubě náhradní zvon, nechali urychleně ulít tento, který byl disponován a dodán pouhý den před osudovým vyplutím přímo do Southamptonu, a proto ten raritní nápis. Zvon pak krátkou plavbu a dlouholetý ponor přežil zabalen do olejového plátna v nýtované plechové krabici, takže neutrpěl prakticky žádnou újmu. Při předloňské internetové aukci byl právě pro své podivné údaje považován za podvrh a „tak jsem ho získal za půl darma,“ huláká Ladis vítězně.
Ať pravý či nepravý zvon má zvuk tak halasný, že se proslýchá, jestli to vůbec jde při tom šíleným klinkání, že u značně vzdáleného železničního přejezdu zastavují vozidla a řidiči očekávají příjezd vlaku, byť jsou závory nahoře.

Konečně jsme všichni a odcházíme. Ladis přestal řinčet, zamyká a něco vypráví. S velkou pravděpodobností o zvonu. Ladis mluví málo, a když tak vždy a originálně o zvonu. Naštěstí ho neslyším. Ohluchl jsem a mám chuť skládat. Tedy hudbu, nikoli mapy, natož stavební materiál. Z mozkového otřesu mnohým chorým pomáhá léčba šokem, já ji prožívám nyní. Proti mně totiž běží Divous, ale bez košíku. Trošku si povyskočí, chňapne mi po levé ruce a ostrými zoubky mi rozpáře dva prsty. Terapie dokončena.
„Au,“ strkám si prsty do pusy, „kuvha, Jivhí! Vždyť říkals, žes mu dal košík. Kam? Na vocas?“
„Normálně, ale asi jsem nezapnul přezku.“
Tlak se zvýšil, krev teče víc. Balím si prsty do kapesníku, nemůžu je mít pořád v hubě a volám: „Pánové, pojďme najít ten košík, rozprostraníme se po zahradě, mimo asi ten pes nebyl, jak hlásil telefonista – á propó, Ťavo, jak to dopadlo s těma klukama?
„Nevím, já jsem se nedovolal, mám vybitou baterii. Ale chci upozornit, že na to hledání nemáme moc času!“
„Hmmm!“

Taky dobrý. Mohu se plně soustředit na řešení úkolu, který stojí, lépe řečeno, leží přede mnou. Asi 10 kilo lahůdkových buřtíků v igelitovém pytli, a jak ho nacpat do báglu, zdali vůbec. Už jsme je nežrali, když jsme táhli v noci, teď to na spocívání teprve nevypadá. Přikláním se k myšlénce, že je donesu do hospody a dám hostinskýmu, když mě vyděsí jekot Habakuka, který se přibližuje:„Pan beránek utek, Pan beránek utek!“
„Jak to?“
„Ivan šel ven telefonovat, nezavřel dveře a on pláchnul.“
Nemám sílu něco říkat, jen si myslím:„Kdybys chodil na Grand Prix, tak budeš vědět, že Ťava dveře nezavírá nikdy.“
„Ještě, že jsem mu dal košík,“ chválí se Habakuk.
„To nám je na hovno, musíme ho dostat dovnitř a dát mu vodítko! Jiří, odchyť ho, tady máš,“ prosím a házím mu buřta.
„Po tom včerejšku chápe nezvykle rychle,“ uvědomuji si, když za několik vteřin už Habakuk řve: „Bé, bé beránku, bé, bé beránku, ke mněé!“
„Správně bys měl říkat Pane beránku, jinak tě neposlechne,“ říká vracející se Ťava a dodává:
„Ostatně Pan beránek lítá po zahradě. Kdo ho pustil?“
„Proboha, Ťavo, mlč a zkus mu pomoct!“
„Proč já?“
Mám deprimující pocit, že někteří lidé jsou k nezaplacení. Podobného názoru je patrně i Habakuk, jenž si mumlá: „Blbínek,“ ale za chvilku už zase křičí, „bé, beránku, haf, haf!“
Hergot, ten zvuk vzniká někde blízko. Vyjdu z kuchyně se podívat. No jasně, ten loveckej ochotník stojí uprostřed chodby.
„Proč, ty zvíře, vyješ tady, a nejdeš tomu zvířeti naproti, ven?“
„Já nemůžu najít boty.“
„Kristepane! A kde máš toho buřta?“
„Já měl hlad, tak jsem ho sněd.“
„Au, to snad ne! Na cos chtěl toho psa nalákat? Na to mečení, ty kozle? Ježíšmarjá, kde je vodítko, kams ho dal? Hledej vodítko!“
Chvíli předstírá, nebo fakt přemýšlí? Pak se otočí na bosé patě a vyrazí. Plesk, plesk po mramoru.
Jdu za ním jako v mátohách. Nevím vlastně proč. Vždyť já to ani vidět nechci! Přejedu si rukou čelo a vyhodnocuji: Tep 600, tlak 300, teplota 41,8. Trusný bod se dostaví co nevidět.
Bosé nohy v parku byl dobrý film, já hraju ve špatném.Bosé nohy se zastavily.
„Proč jsi, ty vole, pověsil vodítko do koupelny mezi ručníky?“
„Já ho tam odložil, když jsem si myl ruce předtím, než jsem jed toho buřta.“ Odchází.
„Áááá!“
Čistota půl zdraví a ve zdravém těle zdravý duch, ale tenhle hygienik v tom nejede.
Když už jsem v koupelně, tak se opláchnu studenou vodou – první chrst mi netrefí vůbec obličej a skončí na jednom ze zrcadel, kterými je koupelna poseta, druhý jsem si nacpal převážně do nosu, takže kašlu. Dochrchlal jsem se k zelenému ručníku, do toho se utřu. Visí zde ručníky ve všech barvách a některé jsou prouhovaté dokonce ze dvou, tří, čtyř barev, takže i Ken si může vybrat dle chuti a nálady. Chuť má stále. Když je ale bez nálady, tak se nemyje.
Ta barevná škála mi připomněla pradávnou historku z reálného socialismu, jak snad Francouzi dali do prodeje balíček 7 dámských kalhotek s vyšitými nápisy pondělí, úterý až neděle. Sověti zakrátko kontrovali balíkem 12-svazkovým s natisknutými informacemi leden, únor až prosinec. Trochu mě to pobavilo. Odcházím z koupelny občerstven, ale zřejmě málo, pročež se do ní po pár krocích vracím. Zapomněl jsem tam to vodítko!