A kdo se historický exkurs nenaučí nazpaměť slovo od slova, bude v Repre-Rupre (viz úvodní obrázek) pít jen limonádu. KDY?

Ruprechtice jsou jednou z nejstarších obcí na Liberecku, pravděpodobně vznikly nedlouho po samotném Liberci a Rochlici. Poprvé jsou zmíněny v listině o machnínské hraniční při z roku 1545, kde je zmiňován pod českým jménem Ruprštorf. Pět let poté je v německých listinách uvedena jako Rupperstorff a v urbáři z roku 1560 také jako Rupprechsdorff. Jméno se patrně odvozuje od dávného zakladatele vsi – jakéhosi Ruprechta.

Obec ležela na staré cestě vedoucí z Liberce směrem na Frýdlant, která vedla zhruba po trase dnešní Ruprechtické ulice na náměstí Míru, pak klesala po dnešní radčické silnicí k Černé Nise do Radčic. Tehdejší ves byly rozdělena na čtrnáct lánů, v 21 usedlostech žilo roku 1560 na 14 sedláků, 7 zahradníků a 17 domkařů. Nad údolím Černé Nisy v té době stával hrádek Jezdec a pod ním Horský mlýn. Roku 1691 bylo v obci již 26 usedlostí se 14 sedláky, 12 zahradníky a 17 domkaři. Obchodní cesta byla za Kristiána Platze z Ehrentalu přeložena mimo Ruprechtice zhruba do oblasti dnešního Kolosea v Pavlovicích.

I když byla pro obec poloha při obchodní stezce výhodná v čase míru, v době války přinášelo obci drancování a odvody. Proto také drželi místní obyvatelé hlídky na místě zvaném tehdy Wachtberg nebo také Wachstein (dnes jde o bezejmennou kótu 427). Obcí procházela 21. dubna 1757 pruská vojska za Sedmileté války, ta se pak střetla s rakouskou armádou během bitvy u Liberce. K dalšímu plenění došlo za Napoleonských válek 20. srpna 1813. Po válkách došlo v Ruprechticích k nebývalému rozvoji – kolem dnešní ulice U Obrázku vzniko 31 nových domů a v okolí Michelského vrchu dalších 9 staveb. Obec měla převážně průmyslový charakter, nejznámějším odvětvím byla těžba kvalitní liberecké žuly. Kromě toho vzniklo podél Černé Nisy několik továren, které z obce učinily jeden z největších průmyslových areálů Čech. Postaveno zde bylo 13 vodou napájených textilních továren, první z nich založil v roce 1807 Franz Ulrich z Liberce, jehož továrna vznikla na místě někdejšího Horského mlýna. Sláva této zóny trvala přibližně padesát let a zcela skončila se vznikem Československa a ztrátou trhů na Balkáně. Po posunutí hranic katastru roku 1980 se tyto továrny již nenacházejí na území Ruprechtic, ale Kateřinek. V Ruprechticích zůstala jen bývalá Scholzefabrik, stará valcha a výrobna sodovek a sirupů Franze Ressela.

Ve dvacátem století rozvoj obce pokračoval, roku 1900 začala výstavba 40 domů na Michelském vrchu, v letech 1927–28 bylo stavěno dalších 25 obytných staveb, dalších 40 bylo postaveno kolem hřbitova a roku 1932 řada vil kolem Markovy ulice. Rok poté postavilo české stavební družstvo Lípa dům č.p. 517 pro 65 rodin. Dalších asi padesát vil vzniklo za zoologickou zahradou. Obyvatelé a návštěvníci měli za první republiky k dispozici 17 hostinců a jeden hotel. Dne 17. listopadu 1911 byla obec povýšena na městys, čímž stoupl počet jeho zastupitelů na 30, v jejichž čele stál starosta.

Roku 1912 byla na jižním okraji obce postavena dělostřelecká kasárna, ke konci první světové války bylo u místního hřbitova zřízeno vojenské pohřebiště – dnes památník obětí války. Na podzim roku 1938 zbudovala československá armáda na Wachsteinu obranné stanoviště, po němž jsou dodnes patrné stopy mezi Pianovkou a Hrabalovou ulicí. Ruprechtice mělo tehdy bránit 150 vojáků, místo toho uvítali ruprechtičtí obyvatelé 3. října 1938 52. pěší pluk Wehrmachtu. 1. května 1939 byly Ruprechtice připojeny natrvalo k Liberci.

Proč chodíš se psem po cykolo a bruslo stezce? A co sběr psích exkrementů, pro blbý psích hoven, sbíráš Sonyho exhovna?

Teplý letní den, hudba tiše zní – no, nezní, pouze jsem si vypůjčil první slova ze Šviháka lázeňského Jirky Schellingera, vlastně F.R.Čecha, ale je fakt hezké sváteční dopoledne a já jdu se Soníčkem na procházku. Barvířskou, pak okolo Nisy. Tady mu znova a znova opa a opakuji, aby dával pozor na sadisty na okolečkovaných botách.
„Ti jsou ještě tupější a nebezpečnější než cyklisti, a to už je co říct. Neudrží rovnováhu, viklají se dopředu, dozadu a hlavně do stran mají abnormální rozkmit, jaký neutušíš, mohli by tě i zabít!“
Chápe. Nebo jeho oči říkají?: „Ty sám dávej pozor, já vždycky uskočím, když mi dáš vodítko nadlouho!“
„Jo, a co když pojede zezadu?“ nedám se, ale cukám hlasem. Tak jsem nějak zapomněl, že pes slyší mnohokrát lépe než, tedy… i já!
Proznačkováváme se Okružní ulicí. To mi snad dělá schválně, nebo prostě ví, co má se stát. Proč čte každej yard by nevypátral ani Scotland Yard. Konečně se blížíme přechodu k zahrádkářské kolonii. Po něm, směrem k nám se hrkotá stařec o francouzské holi. Odkud ho pustili? Přece nemohl utéct!
Přesmykám. Býti já tam řidičem, tak přidám, auto odpustí, ale následně budu osvobozen. Nebo alespoň zatroubím.
Do reality mne vrací plechový rachot z kruháku pod soudem a, to byste neřekli, troubení. Vrávora je těsně před chodníkem, kam patrně směřoval, my na něm, a řve: „To je krásný štěně, jak moc ještě vyroste?“
Jsou chvíle, kdy je snad škodlivé být slušně vychován – já, č-písk, odpovídám: „Ten už nevyroste.“
„Proč by neměl vyrůst? Každý štěně vyroste, když se o ně pán dobře stará!“ Je umanutý, stařík.
Zaznamenávám silné tetelení vodítka při slovu štěně.
„Protože tohle není žádný štěně,“ kam mi letí ruka? „ale dospělej pes. To je jako s lidmi.
Vám je asi osmdesát let, že?“
„Pětašedesát“
„Hm?! To nevypadáte dobře. Ale nevypadáte ani na to, abyste ještě vyrost´!“
Čekám všelikou reakci, ale tahle překvapuje.
Chechtá se jako blázen: „To je dobrý, já vrostu tak akorát do země! He,che,je.“
Směje se, až se za břicho popadá, pročež na každý pád nemůže zabránit berli, aby mu nespadla na zem a následně svému pádu na záda, na zebru.
„Sony, padáme vodsaď!“
Krutý zvuk pneumatik dopadá na zátylek. Ještě, že nepadá sníh, to by neubrzdil!
„Přidej!“
Vodítko se propadlo.
Chápu.

opět jsem zavítal do "matičky" a opět lumpárny. loni jsem nenechal nit suchou na kléru, letos to budou zmrzlináři.scénka "u prince" na staromáku. ital si kupuje "italskou" zmrzlinu. cena 35 kč za kopeček velikosti golgového míčku. kupuje si dva a platí desetieurovkou. zloděj mu vrací čtyři. ital italsky protestuje a zloděj odtuší :"stejně ti nerozumím, ty čuráku". vstupuji do debaty :"ale já mu rozumím ,ty čuráku,říká, že jsi zloděj, vrať mu ještě tři, nebo volám béma". zloděj vrací ty tři eura, neví, co jsem zač a proklíná mě pohledem, už nesmím nikdy k "princovi". to přežiju.do itálie putuje zpráva: " praha je zlodějská, ale žijí tam kouzelní dědečci". sleduji od té chvíle všechny zmzlináře po cestě a do česka putuje zpráva : porce zmrzliny za 50 kč, ekvivalent v eurech 3,56. klaus měl pravdu , koruna bude brzy s eurem fifty fifty. nesmějte se mu !

Ten radostnej blboun boxerskej, jak jinak než vesele, předal míček páníčkovi. Nápřah…
„Už mu ho neházej, nebo to vrátím levákem a ještě víc mu znetvořím tvář,“ vyhrožuju
Milanovi Ulihrachovi, jenž sedí na zemi jako co, jako nevím, jako, to už je divný, před zoufalou fortunovou sazkou v Kostelní ulici.
Nápřah jo, odhod ne, tudíž klid a boxer mi může… k noze čenichat.
Proto, snad posté, mohu být vtipnej: „Ty vole, co si tady hraješ s tím blbounem?“
„Kurva, Jiří, už jsem ti hrozněkrát říkal, že můj pes není žádnej vůl!“
„A vlastně, ty vole, ty znáš Zdeňka Konečnýho?“
„Boba, jistě, vždyť jsme spolu hráli fotbal, chodili na výlety, proboha co je s ním?“
„Má rakovinu kostí a plic, dávají mu morfiové obklady. Před lety mu odoperovali krční nádor, pak to metastázovalo, mně to říkal Pepík Pala.“
„Milane, je mi zle,“ sedám si, spíše padám vedle něho.
Probralo mě životodárný oblíznutí,/díky, blboune, nebo snad?/
a napadlo: „Zdendo, bojuj, na život jazyk nevyplazuj!“
Ta okolojdoucí dáma na mne jazyk vyplázla a dokonce plivla. Trefila blbouna.
Ani jeden se neohradil.

vrátil jsem se z výletu, jakých není moc, krom neustále přiopilých studentů/některých/ s tupými xichty jsem zavítal na místa, po kterých jsem toužil. pevnost boyard znám nikoli z toho lehce dementního soutěžního seriálu, ale ze senzačního starého filmu s delonem a venturou "dobrodruzi". už tenkrát jsem zatoužil se tam podívat, když jsem poté nahlédl do mapy, zatoužil jsem ještě víc. pluje se k ní z la rochelle, města, které je tak historické, že se tomu ani nechce věřit, plavba tam trvá hodinu a půl a když jste u ní, máte zvláštní pocit, že sny se přece jenom plní, že ten pán, co nás má nahoře na starost, to dokáže zařídit.jinak jsem spatřil další senzační věci a když bude zájem, popíšu je příště.

Václav Postránecký je zajímavá figura. Sloužil komunistům, Pavel Kohout se o něm zmiňuje v knize Kde je pes zakopán, jak se V.P. od něj odvrátil, přešel na druhý chodník, aby se s ním nemusel zastavit a bavit se. A vida! Kam to ten chlapec dotáhl! Dnes, vlastně včera řečnil na pohřbu emigranta, člověk, který věrně sloužil normalizaci. Ještě, že se Matuška nechal zpopelnit, a tak se nemusí obracet v hrobě.

Nyní již všichni vědí, že neměli chtít za pohřebního řečníka Václava Postráneckého. Adorizoval nebožtíka tak nechutně, že se i prezidentovi udělalo špatně, a že je na lichotky zvyklý.
Když zněla Matuškova píseň Až se má loď zpátky vrátí běžel na obrazovce necitelný headline „Španělská výletní loď je kvůli chřipce v karanténě“
Dále pak v rámci špatně inscenované truchlohry téměř zanikla veledůležitá informace, že Hillary Clintonová si zlomila pravou ruku v lokti. Co tam, my goodness, dělala a vědělo o návštěvě ministerstvo věcí zahraničních?

Jakých pošinutí se můžeme dočkat při ukládání rakve do vyšehradské zeminy? Nechci domýšlet. Šlápnou na Bicanův míč nebo vykopnou krtka, Jedličku…

zase mě předběh Mac, nestihl jsem poděkovat za příjemné posezení bez čadícího ohně s dobrými lidmi, jídlem a pitím. Tak teda dík, a dík taky všem, kteří nás sice ochudili o svou přítomnost a moudré řeči, ale na druhou stranu na nás zůstalo dostatek toho dobrého jídla a pití.

je blbé když se jeden pisatel objeví hnedle dvakrát za sebou, ale když nikdo netvoří, musím. musím si polebedit nad tím včerejším večerem, dík všem, kteří přišli - kene, ladysu, jiří i mílo o jaryně nemluvě, zábava jadrná , ale slušná, jídla snad dost, nemuseli jsme tedy jarce sežrat psa, alkoholu tak akorát, aby nám vzpomínky nevypadly s okna. všichni omluvení i neomluvení by měli spytovat , je to škoda, že se nenavštěvujeme.

jak je to možné, že tak kouzelné "setkání mistrů" se obešlo bez komentářů, jako by se nic nestalo? bylo vydařené, protože nebylo prospané jako jindy. i notoričtí brtníci se zúčastnili sobotního zábavného odpoledne, dorazil hlavní animátor habakuk, byl s námi láďa a jeho karcinogenní žena, ještě nikdy se nesešlo tolik druhů chleba, nikdo neodešel s titulem "pračurák", s nadváhou letos byli úplně všichni/ ťavu a pínu nepočítám/ a vypilo se sedm flašek whisky a tři sudy píva a snědlo se asi dvacet kilo masa. to vše svědčí o vynikjícím zdraví, o skvělé fyzické kondici, jenom ten duch asi se z těch zdravých těl odstěhoval, žádná glosa, žádná ironie, nic k polemikám. jak je to možné?

Musel jsem se smát. V Mf Dnes jsem si prohlížel obličeje bosů z ČSSD, Tvrdík, Paroubek, Březina.Na tvařích mají zbytky vajec, ale tolik, že by se z toho dala usmažit ne jedna omeleta. Jak hrdě nesou svoje ponížení, jak jejich tupost symbolizuje spojení blbosti a arogance. Kdy nastal ten obrat? Proč už neuhýbají, vždyť kličkovali před dvěma, třemi dny nízko létíjcím předmětům, ale včera? Jak Ježíš Kristus hrdě nesou svůj úděl, a chtěli by se nechali ukřižovat za poplatky, nechali by se upálit jak mistr Jan Hus za svou pravdu.Nejsem si jist, ale v TV vystupoval nějaký expert, a po jeho vystoupení došlo k zásadnímu obratu. Není nadto si nechat poradit, ale ti tupci z ČSSD se museli koukat všichni a pak to probrali na schůzi a zaujali stanovisko. Volte ČSSD, budou to skvělí zástupci, a to nejen v Evropském parlamentu.

Cha, cha, cha

Tak se vědcům podařilo nalézt nejstarší lidskou sošku. Prý je 35 tisíc let stará, má velká prsa, stehna i kvulvu. To se nemuseli do takové dálavy času plahočit. Stačilo s rudlem zajet na nějaký večírek, párty nebo do libovolné redakce slaboduchého ženského časopisu. Tam se vyskytuje permanentně a jmenuje se Halina Pawlowská!

ztroskotají ken, dědek, strejda a jiří na ostrově a zjistí, že na vedlejším ostrůvku jsou ztroskotané holky. Ken povídá: so kdybychom si tam zaplavali a šukali je tam pět dní a pět nocí. dědek na to : lepší by bylo si tam zaplavat, zašukat si a plavat zpátky. strejda: a co kdyby ty holky doplavaly sem za námi? a jiří: bacha! tamhle už jedna svině plave!

Krásné slovní šarády, opravdy se mi líbily, jen škoda, Jiří, že nemáme možnost je sledovat v některém z deníků, Blesk, nebo další tabloids. /bulvár/ A propos, Jozef Bomba hrál skutečně za Prešov a pak za Košice.

Jiří, to co píšeš je literární exibice, fakta: barcelona nekopla na branku /pardon jednou/, chelsea měla mít minimálně dvě pentle, podtrženo a sečteno=jasný postup chelsea.
Neuvěříš, ale barca je mně sympatičtější než celá anglie, pro fotbal tudíž jedině dobře, že finále vyhraje španělský tým.

Ach, Strejdo Přetvářko, místo „vyplývání“ a mně lání stačilo říct,
-že máš byt vyzdoben podobizny Drogby, jeho bratrů a sester, rodičů, prarodičů a dalších příbuzných neandertálů, neb ta pestrost černoty tě uklidňuje, jen ona ti dá oka zamhouřit, a taky jsi ušetřil za rolety,
-že se do sprchového koutu chystáš nainstalovat v nadživotní velikosti obraz Blbonyho Wilfrieda, kvůli jeho očím plaché laně, jejichž pohled sám o sobě způsobil zlínskému mládežníkovi kolaps z hrůzy s následnou frakturou několika žeber, takže se černý rudý gardista nemusel žáka nebožáka ani moc dotknout (otázkou zůstává, proč si nadměrně inteligentní Ašant usmyslil vzít si právě podavačův míč, když se jich, těch míčů, okolo hřiště válelo dalších deset),
-že jsi v tom, ale opravdu prchavém okamžiku zatoužil býti rozhodčím, abys pocítil vlhký Ballackův dech na zátylku, nebo ještě něco silnějšího,
-že sis musel všimnout mého tipu 2:1 pro Chelsea, což bych zřejmě nemohl učinit, kdybych ji opravdu, ale opravdu neměl rád,
-že jsem se hrubě zmýlil (přiznávám!), protože Bomba hrál za Košice

na sacré coeur bylo nabito ještě víc než jindy. tyhle svátky přilákají do paříže obyvatelstvo vítězných mocností a pochopitelně i japončíky a němčoury, kteří by měli být v tyto dny zalezlí doma. zrovinka jsem si pochutnal na cibulačce - soupe a l´oignon gratinée, zapil jsem ji skleničkou chablis, inu světák a vydal se na sraz s ostatními. v uličce rue du chevalier de la barre vidím shluk lidí. u chodníku zastavil bílý pandík a z něho vystupuje dívka v bílém plášti se zalíčeným obličejem i vlasy taky na bílo. stoupá si na jakési štokrle a spouští pomališku plášť k zemi. pod ním je nahatá, natřená na bílo, jenom kožíšek má čený jako noc. stojí a nic nedělá. nám, chlapům, stojí taky, ale tváříme se, že ne. do klobouku prší eura. já přispívám na tuhle charitu rád dvěma eury také. potom vidím, jak začíná být holce zima. bradavky má jako maliny a na zadku a zádech už má husinu. mrkne do klobouku, je tam asi už dost, shýbá se pro plášť / já stojím velmi výhodně/, obléká si jej, nasedá do pandíka a mizí.byl jsem zase jednou ve správný čas na správném místě. a proč nevidíte fotky? to ty zkurvený baterky ve foťáku mě nechaly ve štychu !
p.s. že můžu fotit na mobil,to mě napadlo minutu po jejím odjezdu